Chci opustit tuto blbou planetu
rozplynouti se v jemnou mlhu
slibuji si že se tentokrát nespletu
už nechci poznat láskyplnou něhu.
Mám pocit že místo jemného obláčku
osamělá jsem jako lokomotiva bez zbytku vláčku.
Červenou mašli, aby mě našli,
do vlasů si dala, nikdo mě ale nehledal,
líčka čekáním naprosto zašli
z pokusu nebýt konečně sám,
šílený žal a bolest už jen mám.
Kudy vede do náručí cesta,
jsem jako každý z kvalitního těsta,
tuším že nebyla bych krásná nevěsta.
Prý každý na světě má svou spřízněnou duši,
bohužel ten můj včera zhynul v buši.
Kdo se o mne postará až zmítati se budu v teplotě,
vylížu se z toho sama chtě nechtě,
i ta tetka smrt se mě pohrdavě zřekla,
hned po tom co se mě skoro k smrti lekla.
I na kolena jsem klekla,
srdceryvně žadonila prosila a škemrala
aby mě s sebou do pekla konečně stáhla.
Co teď sakra mám dělat, jak to dál bude,
mám to! Proženu si kulkou hlavu smrt konečně přijde
musí si mě konečně odvézt budu přece mrtvá.
V klidu. Pevně držet u spánku, prásk, co kulka prošla ale jsem celá.
Třeba náhoda nebyl tam náboj, přemýšlím uzel váhajíc
kolem krku sedí dobře teď utáhnout, hop, můžu dýchat z plných plic.
To jsem vskutku bezmocná? Nezmůžu vůbec nic!
Sedám do auta řízení mi vždycky zvedlo náladu, dodalo odvahu.
Kolik pak to asi dá max, pedál v mžiku sešlápnut na podlahu.
Co mám dělat, přede mnou zeď,
,,Ahoj madam smrt´´ právě teď!
Náraz, ohňostroj součástek, jak vystřižený z akčního filmu
divadlo ovšem překazil obrovský oblak dýmu
plameny šlehají dva metry vysoko
aut rozmašírované na kousky nebo je to lego,
vystoupím z té scenérie. Čumilům kolem tuhne krev v žilách,
jako bych normálně zaparkovala stojící od dveří necelí sáh,
jako kreslený superman nebo kopie Toma a Jeryho
ani škrábnutí, bílé zlostí že rozbilo přední sklo čelo,
kapka krve neukápla.
Šach mat, ukončená hra.
Tolik svědků, tucet očí na mě zírá, nemůžeš toto dopustit,
abych přežila.. co jejich víra, nemáš jinou možnost
kouřem se začínám dusit,
přecházím blaženě vysněný most.
2024 ©