DĚTSKÝ SEN
je to tak dávno, že už ani nevím proč, ale hrozně jsem chtěla věž.
Bylo mi asi pět když moji rodiče začali stavět Náš rodinný domek. Nedalo mi to spát, touha byla tak intenzivní že jsem zahnala všechen strach a odvážila se nadiktovat stavbyvedoucímu tři věci které museli na domě být. Tak před domem mělo bublat krásné jezírko s potůčkem a fontánkou! Milovala jsem vodu a stávala i minuty za každým plotem skrývajícím tuto podívanou. No a do třetice to nejhlavnější co mělo patřit jen mě, konečně jen moje království, místo, díky kterému bych se aspoň z části cítila jako princezna či dokonce královna, Věž! Dokážete si představit že vám jako dítěti řeknou že budou od teď vánoce dvakrát do roka a zítřek byl tím dnem? Vzpomínám si že to bylo právě tehdy kdy mi srdce radostí vyskočilo z hrudi. Víte co mi odpověděl?! ,,Neboj´´ usmál se, při pohlazení mého bílého chmýří na hlavince zářící štěstím, ,,budeš tam mít rovnou dvě věžičky.´´
,,Kdo jiný by to měl vědět lépe než on? Na kom to tady záleží? Koho tu všichni musí a taky poslouchají? Ano je to on.
Ano! Ano! Ano! Vyberu si tu hezčí, konečně vlastní pokojíček, kulatý. Plánovala jsem si, ,,budu tam moc postavit postel jako měla šíleně smutná princezna. Přesně takovou i se závoji. Ach!´´
S matičkou diskuse na toto téma mě ani nenapadlo začínat, na co, On to přeci řekl, potvrdil. On je šéf,ach, naivní předškoláčku, koho by napadlo, že rodiče poroučí, zedník poslouchá.
,,BOŽE!!!´´ Dokážete se vcítit do někoho který s celou svojí rodinou přijde ke stromečku doslova zakopaný pod haldou dárků, rozdáváš je, u posledního ti dojde že každý má minimálně pět senza dárků co si přál, ale Vy nic, ani pár fuseklí složen ze dvou odlišných ponožek. Odvážím se jen okrajově a lačně využít svůj dar empatie, né to nejde, asi ten nejhorší pocit, ocitnout se v dané situaci chopím se první mašle povalující se kolem dokola a oběsím se přímo na tom stromku.
Kéž tam tehdy rostl aspoň keříček,i kdyby byl tak malý že by si nešlo na něm ani přiškrtit, snažila bych si ho narvat do chřtánu a modlila ať konečně naposledy lapnu po neustále prchajícím nádechu.
Nevěřit vlastním očím mi zbylo jako nesmyslné oddalování skutečnosti. Majitelé, šéfové v jedné osobě byli nadšeni, aby ne. Jak ta barabizna vypadala? Tak kolem domu byla míchačka, kopa písku, rozvrtaná hlína postrádaje stébelko, hromada tvárnic s nevyužitými kusy a kousíčky, vjezd k vchodovým vratům dlážděná blátem kameny a loužemi. No ano optimismus děvenko, voda tu je, když prší máš kaluž. Třešničkou na dortíku tvořila dvě obdélníková kukadla na střeše šklibícího se kvádru. Ale žádné vysoké úzké válce se šlehačkou jako každý pořádný pohár..... dvě špičky s trojcípou skleněnou náplní.
,,On lhal!!!! Nebo jen byl tak hloupý, vždyť to slýchávám den co den že pokud se nebudu učit skončím na stavbě. Negramotný kopyto co když to na nás spadne.´´ Myšlenek víření nešlo zastavit, nebo jen nechtěla, už vím, sloužil za gumu, rozptylovadlo, pomáhal zapomenout. Střechu určitě zbabral úplně, kulatý základ, pozor, vypadá z venku obyčejně klasicky střechově, ovšem dvakrát se asi opil natolik že místo rovného půdorysu, pokusil o experiment, pravý úhel se ve škole našprtal precizně. Bože pokusil se o to dvakrát, bože už vím proč se učit, nenapadlo je špatné zbourat , nahradit, pokračovat, mysleli si že extravagantní okno je dokonalá kamufláž. Já je ale prokoukla.
Matička aspoň projevila snahu splnit nepodstatné. Měla jsem jedno okno, to ano. Jenže, mě se líbil pokojík nalevo, výklenek dělal prostor neobvyklí, sedíc na parapetu koukajíc do bílého rohu sevřeném s šedou podlahou. Bujná fantasie tvořila rohovou postel zahalená závojíčky a záclony sladěné s celou místnůstkou.
Ale ono né, bylo mi předurčeno vlastnit sousedící nezajímavý nudný pokoj. Byl prý větší, celkově lepší, nelíbil se mi, magnet se silou nadpřirozena mě táhl vedle, štěstí bylo že né tak mocnou protahujíc zdmi, vstupovala jsem vždy dveřmi okamžitě zatáčejíc vpravo ovládnuta touhou vždy schoulit se v klubko.
Když na to tak vzpomínám s odstupem času na pocity zahalené již v neustále kalnějším závoji zapomnění, do kterého balím vše co se mi nelíbí, či děsí. Mívala jsem pocit že se stávám klubíčkem, opřádalo mě vřeteno strachu, smíchané s nitkami panické hrůzy a děsu. Nebýt matičky či bábinky které jako princ na bílém koni včas nezasáhly, proměnila bych se v kuklu, podobné jako mají motýlci, ale místo toho abych se změnila v housenku bych byla strávena svojí kuklou. Můj již o dost vyspělejší mohu-li říct i o dost moudřejší rozum to i teď nedokáže vysvětlit. Proč nebo co mě tam tak nevyslovitelně děsilo nevím. Což mě děsí ještě více i teď.
Toto naštěstí můj závoj sbalil do černočerné tmy, ale vím to z povídání svědků: skoro do deseti let jsem vyžadovala otevřené dveře i od ložnice přes chodbu obydlené většinou jen matičkou. Každý večer zapnuté rádio s pohádkou a u dveří rozsvícené světýlko. I přes to ale skoro každou noc ji budil můj hysterický jekot, po příchodu viděla ne mě, nýbrž uzlíček krčící se v rohu postele, umístěné naproti vchodu pod šikmou zdí. Vykřikovala jsem vždy podobné věci. Údajně třeba ,,Po chodbě chodí bílé postavy.´´ ,,Ať nevystrkuje ty dlouhý nehty ze skříně!´´ ,,Z půdy od dědy, od tama chodí, škaredý bílý průhledný stařec.´´ Popravdě, děsí to i když jen větičky píšu, natož pak být svědkem tohoto hororového stereotypu. Osobně si pamatuji jen jedno ,,setkání s nadpřirozenem´´. Z ničeho nic mě něco vyrvalo ze spánku, otevřela jsem oči, ale všechno bylo špatně, dveře byli zavřené, kousek od nich bylo ,,Něco´´ výška asi dva metry, šířka ramen asi půl metru, jako by si někdo ze mě chtěl vystřelit a přehodil přes sebe prostěradlo, ale na člověka to bylo moc velké taky celé černé a neprůhledné, jediné co jsem mohla ještě zpozorovat že měl něco jako papuče ve stejné barvě nimiž šoupala po koberci. Zvuk byl abnormálně hlasitý a jediné co se pohybovalo byli ony končetiny, postava připomínala kamennou sochu. Přidušená strachem jsem skoro šeptem pronesla ,,mami?´´ a schovala se i s hlavou se zavřenými oči pod peřinu. Zajímala mě ale reakce ,,onoho´´ i když nechápu do teď proč. Škvírou z pod peřiny aniž bych opustila ochranný štít duchny. Už se to nehýbalo, rozprostřelo se až svírající ticho, byl o metr blíž než před tím. Krk sevřený hrůzou na okamžik povolil a ihned samo tělo vytlačilo z paty jekot volající matku. Při výkřiku ruka mechanicky zacelila dírečku a oko nepropustilo mikrobu světla. Jako mávnutí kouzelným proutkem v mžiku bylo vše nějak normální.
Od té noci, setkání, incidentu, snu, nemám pro to pojmenování a asi ani nechci, jen jen na Vás jak si to nazvete. Budete-li chtít, mě už nezajímalo ani vyprávění co se odehrálo, natožpak si uchovat záblesk vzpomínky.
Vlastně vzpomínám si ještě na jedno. Už nevím jestli máma nebo já ale pelíšek jsem si přemístila na druhou stranu pokojíčku, edle dveří byla již zmiňovaná obrovská skříň, hned vedle stála lampička sousedící se stranou určenou pro polštář výhodou bylo že celý jeden bok byl přitisknut ke zdi za níž bylo prázdno. Žádný pokoj. Okno bylo skoro naproti nohám, v takové výšce že pouliční lampy by museli být minimálně jednou tak vysoké aby mohli svítit dovnitř. Ale to nebránilo v tom abych spatřila tu šílenou věc. Toho večera né a né usnout. Bylo kolem půlnoci, měsíc asi v úplňku silně zářil na stěnu i mou hlavičku. Zrak upírajíc na ozářenou stěnu. Najednou se přes ni přehnal stín asi deseti kol. Sama to nechápu, nedokážu to ani lépe vysvětlit nebo popsat.
2024 ©